Šárka Dolejšková
- Podrobnosti
- 28. 6. 2016 19:44
Ahoj Zdeňku,
chystám se skoro už týden, že napíšu svědectví, ale neboj, stále v sobě mám tu čirou radost, kterou jsem měla ve středu, minulý týden.
Od roku 2007 jsem trpěla dost nepříjemnou nemocí, stále se tvořícími bulkami, které se postupně zhoršovaly, občas zmizely. První zkušenost s kožní doktorkou byla strašná, bez umrtvení mi jí vymáčkala a já jsem cestou domů omdlévala bolestí. Během půl roku (zhruba) se mi objevily další, tentokrát větší a mnohem víc bolestivější. Doktor mě poslal do nemocnice a tak jsem jezdila do Českých Budějovic, kde vůbec nevěděli co se mnou. Dokonce se mi jedna paní doktorka vysmála, že bych chtěla mít někdy děti... (ha ha, mě to vtipný teda nepřijde, když bolestí nemůžu chodit...)... Rozhodla jsem se, že to řešit nebudu, ale zhruba v roce 2014 jsem měla zase další a horší bolesti a další boule. Neměla jsem je jenom v tříslech, ale i na kostrči (skvělý, nemůžu si ani sednout). Dostala jsem se k homeopatce, která mi pomohla s tou na kostrči, ale bohužel léčba byla dost finančně náročná a pro mě, jakožto studentku (občas přivydělávající si) to bylo nezvladatelné.
Boule se občas ukázaly, občas bolely tolik, že jsem prostě kulhala, ale dalo se to zvládnout. Vždycky to po nějaké době přebolelo a jelo se dál. Každopádně jsem nemohla chodit bez náplastí, občas bez obvazů...
Jednoho dne (už v roce 2016) mě kamarád přesvědčil, abych se šla podívat na vaše kázání, vyprávěl jsi o tom, jak náš Bůh uzdravuje, vyprávěl jsi spoustu svědectví a mě to docela dost oslovilo. Po přednášce jsem čekala na Katku, ale bohužel jsem nevydržela tak dlouho čekat - nu což, je o vás velký zájem :).
Když mě před 14 dny zase znovu začaly bolet boule, napadlo mě, že bych se vám mohla ozvat. Nevěděla jsem, co bych s těma boulema měla dělat. Nemohla jsem chodit do práce, nemohla jsem pořádně spát, sedět, chodit, cokoliv co vyžadovalo dát nohy k sobě, nešlo. Když jsem byla na zkoušce ve škole, která se psala na počítačích, nemohla jsem dost dobře sedět a doslova jsem brečela bolestí. (Zkoušku jsem neudělala - nečekaně) Naštěstí jsem měla dobré vyhlídky, věděla jsem, že se uvidím s tebou, Zdeňku.
Ten den, co jsme se měli vidět jsem to nejdřív chtěla zrušit, od rána jsem byla v posteli, došla jsem sotva na záchod a cesta autem a chůze do schodů, to pro mě bylo nepředstavitelný. Ale rozhodla jsem se, že ne, že musím. Díky Bohu za tohle rozhodnutí! :)
Byla jsem moc ráda, že jsem tě viděla, povídali jsme si, četli jsme si z Bible a bavili se o Ježíši. Modlili jsme se a pak jsi na mě ty a moji dva kamarádi vložili ruce, žehnali jste mi a pak se to stalo.
Do dnešního dne to vidím jako by se to stalo včera - seděla jsem stále na zemi, tak jak mi to bylo pohodlné, když jsem si chtěla jít napustit vodu do lahve, stoupla jsem si tak, jak jsem byla zvyklá - připravená na kulhání a na bolest. Když ty jsi mi řekl: "Projdi se." Nejdřív jsem si říkala ...ha ha tobě se to řekne... zase jsem byla připravená na kulhání a na tu bolest, ale zkusila jsem si to a BOLEST NIKDE!!!! Celá jsem se rozklepala a rozbrečela. Nemohla jsem tomu uvěřit, Pán mě uzdravil! Mě! Zrovna mě! Vím, že jediný co jsem dokázala opakovat pořád dokola bylo, že to je masakr, že tomu nevěřím... Ale opravdu, já mohla chodit! :) Rychle jsem vyběhla schody za jedním z těch kamarádů, ten nemohl uvěřit tomu, že běhám. Všichni jsme měli slzy v očích a objímali se.
Pamatuju si, že ještě ten večer jsme šli na slavnostní večeři - a víte co je pecka? Já šla z našeho baráku úplně sama a bez náplastí a bez obvazů! :-) Nejlepší bylo, že jsem nevěděla jak mám chodit, tak dlouho jsem nechodila normálně, že jsem zakopávala a strašně se mi motaly nohy.
Do dneška každý den děkuji Bohu za to, že mě uzdravil. Za to, že mi tebe a Katku dal do cesty, že jsem vás poznala.
Šárka Dolejšková, 21. června 2016